Jak odkazovat na zdroje

Asi nejčastější věc, kterou píšu do e-mailů, je vysvětlení toho, jak správně odkazovat na zdroje. Způsobů je několik, na různých školách se používají různě, také u nás, než by se někde jednoznačně napsalo, jak to udělat, vykládají se různé způsoby a student je zmatený, protože neví, co z toho použít a jak přesně. Takže je asi na mně, abych v tom udělal pořádek:-).

Nejprve se budu zabývat odkazy na zdroje, které jsou uváděny v textu. Dovolím si začít od toho nejméně vhodného, řekněme přímo zcela špatného způsobu. Dovolil bych si - а musím být bohužel expresivní - říct, že naprosto nejdebilnější způsob je odkaz číslem v hranaté závorce - vypadá to asi takto [6], případně i se stránkou takto [6, s. 54], což je navíc ještě neestetické - na zdroj, který je uvedený kdesi na konci práce. Proč je tento způsob špatný? Když čtu text, chci vědět, odkud autor čerpá. Pokud je to uděláno takto, musel bych pořád kamsi listovat. Pokud je to v tištěné formě, musel bych si tam držet prst, pokud v elektronické, musel bych to snad mít otevřené ve dvou oknech. Což může čas čtení až zdvojnásobit. Také z hlediska autora to není nejvhodnější, protože zdroje by měly být seřazeny podle abecedy, takže pokud na konci zpracování nějaký zdroj přidá, musel by vše v textu přečíslovat. Samozřejmě existují systémy, které tohle umí udělat automaticky, bohužel také naše šablona na bakalářky a diplomky tuto možnost podporuje jako křížový odkaz, což však nevhodnost tohoto systému nijak nezmenšuje. Takže křížové odkazy prosím nikoliv, a to ani na citace, ani na odkazy na přímo necitované (parafrázované) zdroje, ke kterým to občas bývá doporučováno.

Druhá nejméně vhodná možnost je umístění bibliografického záznamu (úplného nebo zkráceného, viz dále) do poznámky pod čarou. Toto je způsob, který se používal dříve a na mnohých školách se stále ještě drží (jedná se o určité "filozofické" obory, které se v poznámkách pod čarou hodně vyžívají, respektive množstvím poznámek občas poměřují "vědeckost" celého textu). Osobně mám dva důvody, proč jej považuji za nevhodný: Za prvé, když chci vědět, odkud autor čerpá, musím se podívat kamsi dolů a pak zase zpátky, což mne zdržuje už tím pohybem očí a dále tím, že pak musím v textu hledat, kde jsem skončil. Můj čas je dost drahý, takže jej nechci ztrácet něčím takovým. Za druhé, prostor poznámek pod čarou bych nechal skutečným poznámkám pod čarou, tedy jakýmsi doplňujícím informacím, které není možné začlenit přímo do textu. Myslím, že tak je text přehlednější a čtenář si může sám zvolit, jestli poznámky bude či nebude číst (já osobně to skoro nikdy nedělám).

No a pak je tu konečně možnost nejvhodnější, řekněme přímo výborná a dokonalá, a to zkrácený bibliografický záznam uvedený přímo v textu. Tento způsob se dá použít u citací (s textem citace v uvozovkách) i parafrází (volná interpretace myšlenek), ve druhém případě nemusí být uvedeno číslo strany, pokud je to odkaz na celou knihu (ale o tom dále). U knihy, která vyšla tiskem a má jednoho autora, to může vypadat takto (Novák, 2005, s. 25). Tedy příjmení autora, rok vydání a strana, odkud se čerpá. Používá se ještě jeden podobný zápis, sice tento (Novák, 2005 : 25), který má snad trochu větší "mezinárodní platnost". Pokud je autorů víc, napíší se tam max. tři (Novák, Procházka, 2005, s. 25), nebo pouze jeden (Novák a kol., 2005, s. 25). Pokud se přímo necituje, ale odkazuje na knihu jako celek, je možný zápis bez stránky (Novák, 2005). Pokud je ve vašem textu uvedeno jméno autora, stačí odkázat pouze rokem, případně stranou; v tom případě by odkaz měl být hned za jménem a ne někde dál. Např.: Jak uvádí Novák (2005, s. 25), "trendem posledních let je internetová reklama". Pokud kniha nemá jasného autora, je možno použít první dvě slova z jejího názvu (Efektivní prodejce, 2005, s. 25). Podobně lze postupovat v případě publikací, o nichž norma ISO 690 nebo ISO 690-2 výslovně nemluví (Zákon č. 52/2001 Sb., [online]). Totéž u internetových stránek, kde není zřejmý autor, použijí se také první dvě slova z názvu, rok zveřejnění a poznámka o elektronickém původu (Ministerstvo kultury, 2010, [online]). Pokud není zřejmý rok zveřejnění, napíše se to bez roku (Ministerstvo kultury, [online]). Jako název se v tomto případě používá buď titulek stránky, nebo to, co se objevuje na liště prohlížeče úplně nahoře. Samozřejmě, pokud má internetový zdroj autora, použije se opět jeho příjmení (Novák, 2010, [online]). Ve zkráceném bibliografickém záznamu by se neměla používat internetová adresa, pouze pokud je zároveň názvem stránky nebo je zobrazována na liště (a když už, tak rozhodně ne úplná adresa včetně všech otazníků a dalších znaků, ale jen na úrovni domény druhého či třetího řádu). Je to jasné, přehledné, čtenář nemusí odvádět svou pozornost, všichni jsou spokojeni (aby bylo jasno, příslušná norma zmiňuje všechny tři způsoby, o nichž je zde řeč, takže všechny jsou v zásadě možné; když píšu, že některý způsob je nejdebilnější a jiný výborný, myslím tím především subjektivní míru nadšení či rozčílení, které mohou vyvolat u čtenáře, který je chce využít k tomu, k čemu mají sloužit, totiž k rychlé orientaci v tom, z jakých zdrojů autor čerpá).

Specifická situace nastává, když chceme citovat podle něčí citace (říká se tomu tuším sekundární citace). Když například pan Novák ve své knize cituje pana Kotlera a my chceme citovat totéž, nemůžeme odkazovat pouze na pana Nováka, protože by to vypadalo, že to vymyslel on, ani pouze na pana Kotlera, protože by to vypadalo, že jsme pracovali s původním zdrojem, ale musíme odkázat na oba. Vzniká samozřejmě otázka, jestli něco takového vůbec dělat. Existují lidé, kteří sekundární citaci považují za neetickou s tím, že člověk by měl odkazovat pouze na zdroje, které měl přímo v ruce, někteří to dokonce přímo zakazují. Z pohledu autorského zákona to udělat lze, podle mého osobního názoru na tom není nic špatného, pokud člověk zřetelně uvede, že tak učinil, čímž zároveň dává na srozuměnou, že vlastně odkazuje na Novákovu interpretaci Kotlera, která samozřejmě může být mírně "posunutá". Člověk by něco takového měl dělat pouze v případě, pokud původní zdroj nemůže sehnat, na druhou stranu jak někomu dokázat, že něco mohl či nemohl sehnat. Proto bych tuto věc bral jako bezproblémovou, s tím, že je potřeba odkázat na oba autory, v tomto případě takto (Kotler in Novák, 2005, s. 25). Pokud by šlo o jiný než knižní zdroj, pak adekvátním jiným způsobem. Někteří autoři pak třeba do poznámky dávají bibliografický záznam původního zdroje, což je možné, byť asi ne zcela nutné (lze to též určitým způsobem okomentovat přímo v textu), v každém případě by se původní zdroj neměl objevit v seznamu použité literatury, pokud jsme s ním přímo nepracovali.

Nyní ještě několik poznámek o soupisu zdrojů, který je uveden na konci celé studie (nazývá se to Literatura, Soupis zdrojů, Bibliografický záznam a snad ještě i jinak, je to asi jedno, osobně preferuji poslední možnost). Způsobů je opět několik, liší se podle toho, o jaký zdroj jde. Studenti často využívají různých automatických generátorů, z nichž většina používá anglosaský způsob záznamu, který se od našeho liší, případně něco opomíjejí, proto je lepší spolehnout se na vlastní rozum.

Tedy u knihy se používá zápis ve tvaru Příjmení (velkými písmeny nebo kapitálkami) a iniciála jména autora (bez titulů, může se uvést i celé jméno). Název knihy (kurzívou). (Jména překladatelů). Místo vydání, Název nakladatele : Rok vydání. Počet stran. ISBN. Konkrétně:

NOVÁK, Jan. Marketingová komunikace. Vyd. 1. Praha : Grada, 2001. 365 s. ISBN 978-80-904273-2-7

nebo třeba

Kotler, P. Marketing management. Překl. K. Výborný. Vyd. 2. Praha : Grada, 2001. 365 s. ISBN 978-80-904273-2-7

U diplomových a jiných prací je třeba uvést místo nakladatele název insituce, kde vznikla a jméno vedoucího, chybí pochopitelně ISBN.

NOVÁK, Jan. Marketingová komunikace firmy Baťa. Zlín : Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací, Ústav marketingových komunikací, 2005. 120 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Karel Jílek, PhD.

Podobným způsobem se dá odkázat na firemní materiál, ať už interní nebo veřejný. Pokud není uveden autor, začíná se názvem, který je opět kurzívou.

Katalog nových produktů. Zlín : Baťa, a.s., 2009. 120 s.

Někdy se neodkazuje na celou knihu, ale na kapitolu v monografii více autorů. Prakticky stejný je odkaz na příspěvek ve sborníku. Hlavním názvem je zde název toho sborníku, který je kurzívou. Pokud má sborník či monografie jasného editora, uvede se i jeho jméno, pokud ne, pak pouze název. Uvedou se také strany, na kterých je konkrétní přípěvek, i celkový počet stran monografie.

BAČUVČÍK, Radim. Komunikace vážné hudby na internetu. In: Pavlů, Dušan a kol. Marketingové komunikace a jejich nové formy. Zlín : Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2009. s. 176 - 181 (celkem 199 s.). ISBN 978-80-7318-830-6

Další možností jsou články v časopisech. Zde je možné odkazovat na konkrétní článek jednoho autora, na celé číslo časopisu, nebo také na časopis jako takový. Podle toho se případně uvádí také ročník a číslo, případně strany, periodicita nebo rok, kdy časopis začal vycházet. Časopisy mají místo ISBN kód ISSN, což je podobné. Zde jsou všechny tři zmíněné možnosti:

NOVÁK, Jan. Jak se chovají manažeři? Strategie, 22. 3. 2001, roč. 20, č. 15. Praha : MaFra, 2001. s. 25 - 28. ISSN 1234-5678

Strategie. 22. 3. 2001, roč. 20, č. 15. Praha : MaFra, 2001. Vychází týdně. ISSN 1234-5678

Strategie. Praha : MaFra, 1990-. Vychází týdně. ISSN 1234-5678

Další kapitolou jsou elektronické zdroje. Pokud se jedná o CD-ROM, je možné odkázat podobně jako na knihu, případně zvolit jinou ekvivaletní možnost s poznámkou o tom, že byl zdroj vydán na elektronickém nosiči.

BAČUVČÍK, Radim. Nákupní chování obyvatel České republiky na trzích kulturních produktů 2008. Vyd. 1. Zlín: VeRBuM, 2009. 1 CD-ROM. ISBN 978-80-904273-1-0

Velmi často se využívají odkazy na internetové zdroje. Zde je možno odkázat opět buď na konkrétní článek, který má svého autora, nebo na stránku jako takovou, kde autor není uveden, případně na site jako celek. Rozhodně nestačí uvést pouze adresu, ale měl by tam být název, datum vytvoření (často údaj s copyrightem, zde písmeno c), datum poslední revize, pokud je zjistitelné a také datum citace (vašeho zobrazení stránky, která se samozřejmě může měnit). Opět tři zmíněné možnosti:

NOVÁK, Jan. Jak se chovají manažeři? [online]. c2005, poslední revize 2. 3. 2006 [cit. 2009-12-11]. Dostupné z: <http://www.adresa.cz/nejakeznaky>

Co je to firemní filantropie? [online]. c2005 [cit. 2009-12-11]. Dostupné z: <http://www.adresa.cz/nejakeznaky>

Ministerstvo kultury České republiky [online]. c2005, poslední revize 2.5.2007 [cit. 2009-12-11]. Dostupné z: <http://www.adresa.cz/nejakeznaky>

Je možné citovat také e-mailovou komunikaci nebo osobní rozhovor. Zde je možná otázka formy, jak to udělat, a hlavně jestli je nutné to vůbec dělat - je třeba citovat především tehdy, kdy se jedná o informace, které nejsou obvykle dostupné a je třeba přímo ukázat na jejich původce (pokud také není tajný). Někdy může být vhodnější odkázat pouze v textu, například takto: Jak uvádí Barrack Obama v e-mailové komunikaci s autorem tohoto článku ze dne 2. 4. 2009, "Jaderný útok na Ruskou federaci je jen otázkou dnů či hodin." E-mailovou komunikaci či osobní rozhovor je však možno uvést také do soupisu zdrojů, a to nejlépe takto:

E-mailová korespondence s Janem Novákem [online], 3. 5. 2009, jan.novak@email.cz

Osobní rozhovor s Janem Novákem, Praha, 3. 5. 2009

Tyto způsoby nejsou přímo uvedeny v příslušné normě, niméně bývají občas zmiňovány a "neoficiálně" využívány, takže je možné postupovat stejně, jak už bylo řečeno, je dobré zvážit, zda je citace v tomto případě opravdu nutná. E-mail na dotyčného je možné zveřejnit samozřejmě pouze s jeho souhlasem, v opačném případě lze nechat bez kontaktu.

Tohle jsou snad všechny nejčastěji využívané způsoby, pokud mě napadne ještě něco důležitého, článek budu určitě aktualizovat.